Acd v zimě 2008
Všechna štěňátka odešla a tak nastal konečně čas si trochu odpočinout a zbavit se stresu, který přece jen celá „psí rodina“ pohromadě přináší. Nejvíce tím asi trpěl Buzz, protože na něj kvůli štěňatům nebylo tolik času. Seven si své „místo na slunci“ dokáže vždycky vybobýt svou neutuchající aktivitou, ale Buzz je skutečně dobrák, a tak jen trpělivě čeká, až na něj bude mít panička víc času.
A tak jsme si s Gerhardem udělali zimní prázdniny a spojili několik déle plánovaných akcí dohromady. Sněhu moc nebylo a počasí se měnilo, ale spíše připomínalo jaro než únor. Zahájili jsme víkendem s kamarády od leopardů (Catahoula Club Věžná) ve Věžné tréninky coursingu na našem vlastním, konečně plně funkčním navijáku, který Jura Mateja vyrobil jako svůj x-tý prototyp.
Trať byla asi 300 m dlouhá, celkem jednoduchá a postavená v mírném svahu. To bylo pro některé naše „začátečníky“ (Buzz, Imogene Šumící křídla, Charlie Šumící křídla a jejich matka Peggy) optimální a staří „profíci“ (Seven, Hollandia, Falco Šumící křídla a Audrey Bartlet) si to zaběhli také s velkou chutí.
Buzz konečně běžel, i když bylo vidět, že se rozhoduje, zda běžet dál, když cestou potkal paničku (která se někde uprostřed trati snažila udělat nějakou fotku). Návnada (teď už jen igelitový střapec) zvítězila a tak už opravdu překonal sám sebe.
Imogene (8 měsíců) běhala jako ďábel a snadno porážela svou matku Peggy.
Charlie a Audrey budou jistě dalšími posilami „Falcova týmu“ a nepochybně se s nimi brzy setkáme na oficiálních coursingových akcích.
Falco podával své standardní výkony a na Holuše nezanechaly její mateřské povinnosti žádné stopy. Seven si to také užila, zejména proto, že nemusela běžet sama (jak tomu bylo bohužel celou loňskou oficiální sezónu). Leopardi jí byli dobrými soupeři.
Počasí nám přálo a tak se náš první coursing-trénink skutečně vydařil.
Víkend skončil a my jsme se přesunuli na začátek týdne do Opavy, protože Gerharda čekaly ještě nějaké pracovní povinnosti. Naštěstí byl každé odpoledne čas vyrazit i na trochu delší procházku. Jedna z nich vedla celým městem podél řeky. Tady byla konečně přiležitost oprášit dogtrekingové dovednosti našich acd.
Seven, jako starý mazák (tahá v postroji už od mládí), problémy nemá a je schopná se z nástrah postroje, krční spojky a rozdvojky s amortizérem sama vymotat, když taková situace nastane. A ta bohužel nastává ve chvíli, kdy se k nám blíží nějaký volně pobíhající pes, kterého jeho páníček neumí včas odvolat.
S Buzzem je to ale trochu horší. Teď už chodí vepředu se Seven (dříve ho spíš táhla za sebou), ale pokud se někde zmotají, tak stojí a čeká, až ho z toho někdo dostane. Tak to vypadalo i při focení během další vycházky, tentokrát už v Beskydech, kam jsme se ve středu přesunuli.
Do Beskyd jezdíme už několik let na setkání a akce pořádané Liborem a Andreou Macháčkovými a jejich sdružením Dogma. Teď to bylo už 22. soustředění s pejsky a začalo ve středu místo dřívějších pátků. Za těch pár let, co tam jezdíme, jsme vystřídali několik psů, kromě Toleda a Cara, kteří jsou pravidelnými účastníky. Poprvé jsem tam byla ještě se svou 11 letou Adinou (kříženkou malamut x husky), pak půjčenou Čibinou (Gerhardova fenka Japan Chin) a pak už se 4 měsíční Sevuchou. Buzz byl na této akci poprvé, a tak jsem mu dala víc příležitostí si to mezi psy vyzkoušet. Ten, kdo takové setkání zažil, ví, že to je zkouška nejen pro psy, ale i pro jejich pány. Zahajuje se ve velké místnosti, kde se všichni sejdou, posadí se na židle se svými psy po boku a pak se nechají unášet proudem událostí, které Libor Macháček řídí svou zkušenou rukou. Pro mě osobně to je vždy zkouška a ověření práce, kterou jsem se svým psem udělala, a ne vždy je člověk s výsledkem spokojen. Tentokrát mi to však přineslo spíše radostná zjištění a žádné velké zklamání. Buzz si dokázal i v místnosti plné lidí a psů různých (i velkých) plemen udržet svůj nadhled a celou dobu to vyjadřoval svým uvolněným lehem s nožkou přes nožku. To si tu tentokrát žádný jiný pes nedovolil. Navázal tak ovšem na tradici Toleda, který teď zrovna necvičil.
V sobotu bylo nejméně třicet psů v místnosti. Ten, kdo má trochu zkušeností s acd, ví, že reagují rychle a hodně důrazně a že jejich honácké a sháněcí instinkty jsou většinou velmi silné. Udržet proto psa v klidu, když mu před nosem „tancuje“ neposlušné štěně nebo pubertální výrostek (ať už lidský nebo psí), vyžaduje od psa dost velké sebezapření a ovládání. A od páníčka ostatně rychlé reakce, dostatek pozornosti a pevné nervy.
Ty jsou třeba také, když opouštíte svého uprostřed místnosti odloženého psa, odcházíte do jiné místnosti a pak už jen čekáte, co se bude dít. Nebo těch odložených bez páníčků je uvnitř větší počet než těch hlídaných. Nejsem cvičákovský typ a nepřipravuji systematicky své psy na žádné zkoušky z výkonu, takže tyto situace nemáme předem moc nacvičené a je to pro mne vždy zkouška nervů.
Buzz ani Sevucha tentokrát nezklamali, a tak jsem měla docela dobrý pocit, že jsme udělali dost velký kus práce. Sevucha si nožku přes nožku mezi ostatními sice nedá a dává si větší pozor, aby se nedostala s nikým do konfliktu – v tom je na ní větší spoleh. To ukázala i při cvičení venku, kde se chovala mravně i v přítomnosti koníka, kterého Libor používá na hypoterapii a kterého chtěl uchránit před „útokem“ australáků, když viděl Buzzovu reakci u nich doma.
Střelba, která byla kulisou našich venkovních cvičení, nedělá Sevuše moc dobře (vzrůstající počet prožitých vánočních a novoročních oslav myslím stav zhoršuje), ale dokáže se ovládat a nepanikařit. Buzz na ní prakticky nereaguje a v tom se nejspíš dost liší od ostatních acd. Co se týče většiny ostatních přítomných psů, jejich reakce nebyly výrazné a tak to myslím splnilo svůj účel, tj. kulisa, která neděsí.
Sobotní večer tu vždy oživuje živá hudba a tanečky a to je bohužel znamení, že akce už brzy skončí a je třeba myslet pomalu na návrat domů. Pro mne to představuje čtyřhodinovou cestu vlakem z Ostravy do Prahy. Oba moji acd to cestování prospali tentokrát opravdu tvrdě a stejně tím svůj spánkový deficit za celý týden nedohnali.
Tak, Machu, zase příště.
text: Helena Synková
foto: Jiří Mateja, Iva Řidká, Helena Synková
