Mantrailing a jak dál
30. 7. 2013
K napsání tohoto článku mne inspirovaly dva články o mantrailingu, na které jsem v poslední době narazila. Souhlasím s některými uvedenými názory, ale s řadou výroků také nesouhlasím a mám proto své, vlastní zkušeností podpořené, argumenty.
Když jsem si v r. 2011 poprvé vyzkoušela mantrailing se svou tehdy 7letou Seven, australským honáckým psem (ACD), netušila jsem, že jsem na naše „stará kolena“ našla konečně „práci“ pro nás obě. Bylo to v rámci hledání vhodných aktivit pro louisianského leopardího psa (LC) v klubu, který jsem pro toto plemeno pomáhala založit. Náš první „trénink“ nebo lépe úvod do této disciplíny tehdy vedly dvě členky SAR brigády z Mnichova (Německo), Anke a Stephanie. Vše se odehrávalo uprostřed malé bavorské vesničky blízko naší hranice. Kladeč nám zanechal nějaký svůj předmět, se psem se pomazlil, případně dal psovi něco chutného, a odešel po asfaltové cestě uprostřed vesnice ca 20-50 m na místo, kde se ukryl za roh či auto. Většina našich psů pochopila již během své první motivační stopy, že úkolem je toho člověka najít a pak je odměna nemine. To, co ale museli psi hned od první stopy použít, byl jejich nos, protože sice viděli kladeče odcházet, ale neviděli, kam se schoval. Další stopy je jen utvrzovaly v tom, že čich je ten hlavní smysl, který musí použít, aby splnili svůj úkol a své odměny se dočkali. To, jak rychle pochopili princip, záleželo ovšem i na jejich vůdci, protože ten/ta jim musí umět ozřejmit, co od nich vlastně chce. To jsem ale sama pochopila až později, protože moje fena s tím žádný problém neměla.
Když jsme pak mantrailing, opět pod vedením Anke a Stephanie, zařadili i do programu 13. setkání LC, které proběhlo na podzim téhož roku, bylo jasné, že ti psi, co si to už před pár měsíci zkusili v Hinterfirmiansreutu, vědí naprosto přesně, o co jde. A tak k mému překvapení, i moje fena ACD, obecně na oči orientovaného plemene, spoléhala na svůj nos a radostně splnila svůj úkol a kladeče v lese našla. V té chvíli jsem si uvědomila, že tohle je něco, na čem s ní chci dále pracovat a rozvíjet její dovednosti, i když nemám pochybnosti o tom, že pro tuto práci existují potenciálně vhodnější plemena, mezi něž LC také nepochybně patří. Při této akci jsem však také pochopila, že pokud majitel není schopen svému psovi vysvětlit, co od něj vlastně chce, a není schopen ho k tomu vést, žádný oslnivý výsledek se nedostaví, i když má pes či fena obecně dobré předpoklady.
Toto poznání jen potvrzují slova Jacka Shulera, amerického doayena mantrailingu, jehož články jsem při hledání relevantních informací o této disciplíně pachových prací našla na internetu. Překlady některých z nich najdete na http://besavej.webnode.cz/clanky-o-plemeni/.
Možná se někomu zdají zbytečně patetické, ale určitě stojí za to si je přečíst a uvědomit si, jak moc jsou pravdivé. Jedna z věcí, které zdůrazňuje, je dobrý vztah psovoda a jeho psa, který tvoří základ pracovního týmu a který je to, co by neměli ani úplní začátečníci podceňovat. Rozhodně větší šanci dosáhnout dlouhodobě slibného výsledku má jen takový tým, kde jsou vyvážené vztahy vzájemné důvěry a respektu a kde ochota psa udělat pro svého pána dobře svou část jejich společného úkolu jen zvyšuje jeho motivaci k práci. Nezpochybňuji tady ovšem ani potřebu vhodné odměny při nalezení hledané osoby, ta motivaci jen zvyšuje a upevňuje a bez ní to nejde.
Proto mne trochu nepříjemně překvapil článek, který vyšel v Pes přítel člověka, kde autor tvrdí, že „do nasumování šéfuje týmu psovod, od nasumování je šéfem pes a psovod je pouze zbytečná kotva na konci stopovačky“. Jistě je to míněno s trochou nadsázky, nicméně to dává začátečníkům pocit, že je při mantrailingu čeká jen to, aby se vůbec udrželi na konci stopovačky a všechno ostatní udělá pes sám. Ostatně fotky, dostupné na internetu, které trénink začátečníků ukazují v praxi, to jen potvrzují. Vzhledem k tomu, že v naší republice je těch začátečníků naprostá většina a relevantních trenérů absolutní nedostatek, jsou to slova opravdu nezodpovědná a zavádějící. Každý, kdo po prvních trailech zjistí, že mantrailing je aktivita, kterou se chce se svým psem dále vážně zabývat, přijde dost rychle na to, že není vůbec jednoduché dále pokračovat a postoupit od motivačních trailů, kde pes vidí člověka odcházet, k dalšímu serióznímu tréninku. Každý brzy zjistí, že tu není moc autorit v tomto oboru, na které se lze obrátit, a že nakonec nezbývá než dělat věci po svém, obrátit se do zahraničí nebo se toho vzdát. Sama jsem si touto cestou prošla, takže vím přesně, o čem mluvím. Existují tu i zkušení mantraileři, kteří si už našli vlastní cestu a k výsledkům se dopracovali více či méně jako samouci a kteří jsou ochotni s vámi nějakým způsobem i spolupracovat. Problém je však v tom, že mají bloodhoundy (BH), znají zejména jejich způsob práce, ale nemají moc zkušeností s ostatními plemeny. Také jsou v dané chvíli v tréninku mnohem pokročilejší a hlavně to neumí učit ostatní. Většinou mají také velké profesionální ambice využívat tento způsob práce v praxi k zachraňování lidí a člověk má pak pocit, že když takové ambice zrovna nemá, je vlastně nežádoucí, aby je zdržoval v jejich bohulibé práci.
Každý cílevědomý samouk si může najít vlastní cestu, která bude fungovat pro jeho vlastního psa, ale některé věci pak nelze zobecnit pro ostatní plemena a psy, se kterými se kontakt navazuje mnohem snáze než třeba s BH. Každý samouk se také naučí spoustu věcí, které nejsou z hlediska účelnosti a „výuky“ začátečníků úplně správné a některé návyky se pak těžko odbourávají. Teď mám konkrétně na mysli např. trvání na příliš dlouhé stopovačce, z nevhodného materiálu, se kterou se špatně manipuluje a která se vám chytá v podrostu. Já jsem neměla vůbec čas sledovat svého psa, jak se chová, abych se naučila, co mi vlastně říká, když jsem celou dobu zápasila se šňůrou, která mi rvala ruce a neustále se někde chytala a já se do ní motala.Volný konec, vláčený za mnou, často někde uvízl a o stále napnutém vodítku jsem si mohla nechat jen zdát. Naštěstí mám blbovzdornou fenu, která se tím nenechala zmást ani odradit. Možná jsem jen zvlášť nešikovný jedinec, ale musím dodat, že se vše hodně vylepšilo s použitím rukavic a novým stopovacím vodítkem, které má jen 5 m, je z pevného materiálu, dobře se s ním manipuluje a dobře klouže porostem. Někdo nejspíš namítne, že 5 m je příliš málo, ale věřte, že pro začátečníka je to dostatečné a ve městě, kde trénujeme nejvíc, je to opravdu rozumná délka. Možná se později dopracuji k delšímu vodítku, zatím to však není nutné.
Další nešvar, který vám zkomplikuje práci, je nadměrná rychlost psa na začátku trailu. Chápu, že je nevhodné omezovat psa povely ke zpomalení a nebo ho nutit, aby si před začátkem např. sedl, a tím snižovat jeho motivaci. Ale je nutné najít rozumný kompromis, který umožní psovi soustředit se na svou práci a neztratit stopu hned na začátku překotným (coursingovým) startem, a který současně nepřipraví psovoda o ruce a veškerou energii nasazením tempa, které nelze dlouhodobě udržet, zejména u delším trailů s některými sportovnějšími plemeny než je BH. Ostatně rychlost, jakou pes postupuje, sice závisí především na něm, nicméně jsou situace, kdy je to třeba umět ovlivnit, např. při práci ve městě, při přechodech silnice, při setkání s různými volně pobíhajícími psy, dětmi, atd. Tyto situace je třeba nacvičit i v rámci tréninku, protože v reálné situaci se jim lze jen těžko vyhnout. Takže tady opět „kotva“ přebírá na chvíli vedení týmu, protože ne všichni psi-mantraileři jsou imunní vůči ostatním vlivům a mnohdy je třeba našeho psa usměrnit a potom opět vrátit k práci. Zejména to platí na začátku naší společné spolupráce, kdy se pravidla učí oba členové týmu, psovod i pes, a pes se na svou práci ještě tolik nesoustředí.
Za další nevhodnou představu považuji to, že pes musí začít výhradně na přirozeném povrchu, tj. trávě nebo v lese, a musí se na začátku vyhnout povrchům „umělým“. Většina psů se pohybuje po většinu svého života v civilizaci, i když zrovna nežije ve městě. V malé vesnici je nejspíš asfaltka nebo jiný povrch, než je tráva, stejně jako ve městě, takže není důvod se takovým povrchům vyhýbat s odůvodněním, že to je pro začátečníka příliš těžké. Skutečný mantrailer by neměl mít žádný problém s tím, po jakém povrchu trail vede. Ostatně všechny zahraniční zkušební mantrailingové řády uvádějí, že zkušební stopa musí vést nejméně po 4 typech povrchů. Proč by si měl začátečník-mantrailer, a teď mám na mysli zejména psovoda, pěstovat strach z jiného než přirozeného povrchu, když každý pokročilejší trail nutně povede kus po nějaké komunikaci v civilizaci. Při této příležitosti (tj. např. obávané změně povrchu) si pak můžete také uvědomit, jak náhlá nervozita nebo zbytečné obavy „kotvy na konci vodítka“ negativně ovlivní výkon vašeho psa-mantrailera, kterému je jinak jedno, po čem trail vede.
Další problém, který mi vždy vrtal v hlavě, je to, jak moc vlastně můžete svého psa (i několik metrů před vámi) ovlivnit při hledání té správné stopy. To je velký zádrhel, zejména, když jste odkázáni sami na sebe, připravujete si traily s kladeči, které musíte sami předem instruovat, jak trail vlastně chcete nebo potřebujete položit, a víte tak předem kudy povede. „Kotva na konci stopovačky“ ví, kudy má pes jít a mnoho z nás, byť i nevědomky, svého psa ovlivňuje tak, aby naši představu splnil. To se nám nepochybně daří a člověk má plné ruce práce s tím, aby to vědomě nedělal. Tento problém dokáže odstranit jen trail, který děláte pod vedením jiné osoby, kde nevíte nic předem. Vedení zkušeným trenérem je opravdu neocenitelná zkušenost, která se vám bohužel v našich podmínkách často nepoštěstí. Ale někdy stačí, když je doprovod alespoň někdo, kdo ví, kudy trail vede, zatímco vy, jako psovod, nevíte nic. Z nalezení kladeče mám pak mnohem lepší pocit.
I když se Seven trénujeme nepravidelně a příležitostně, myslím, že se hodně zlepšila. Minulý týden se nám podařilo udělat 3 hodiny starý trail, který mi kolega našlápl, když šel ráno do práce. Od rána svítilo slunce, a tak, i když stopa vedla pražskou vilovou čtvrtí, kde byl na mnoha místech stín z vegetace v zahradách, poměrně rušná křižovatka, kterou jsme musely na konci přejít, byla exponovaná po celou dobu a asfalt byl už v poledne, kdy jsme vyrazily na trail, hodně ohřátý. Seven vyřešila sebejistě všechny lomy a ani na posledních ca 100 m z ca 900 m trailu, které vedly po sluncem ozářené straně ulice, nezaváhala a kolegu našla na zastávce MHD. Posléze jsem zjistila, že jeden blok jsme šly jinou stranou, než šel kladeč, ale mělo to svou logiku, protože cesta se pak dále spojila a pokračovala do směru, odkud se mohla pachová stopa dostat do té části, kterou Seven zvolila. Nicméně tohle jsou právě ty chvíle, kdy by pomohla konzultace „problému“ (pokud to ovšem problém je, když svůj úkol splnila a kladeče našla) se zkušeným odborníkem.
Tento článek jsem napsala pro všechny, kteří to myslí s mantrailingem vážně. Jak už někdo někde napsal, je to činnost, kterou můžete se svým psem dělat po celý jeho život, pokud to vás i vašeho psa baví a pes má k tomu základní předpoklady. Aby to však mělo nějaký smysl, je potřeba to dělat pořádně, i když nemáte zrovna na začátku představu, že se s tím uplatníte při hledání ztracených lidí. Vím, že to řadu lidí začalo zajímat, ale mnozí si také uvědomují nedostatky a úskalí, na které v současné chvíli narazí každý, kdo se to chce naučit. Ani ve světě neexistuje jednotná metoda či metodika pro mantrailing, existují různé školy i názory. Pro sebe a svého psa si musí každý najít to, co mu bude vyhovovat nejlépe, ale je třeba se vyhnout dogmatům a nevědomé víře. Teoretická příprava, zejména teorie o tom, jak se pachová stopa šíří atd. jsou nezbytným pomocníkem každého, i začínajícího, mantrailera, který je odkázán sám na sebe. Ale to samo o sobě nestačí, protože při praktickém provádění mantrailingu narazíte na různé detaily, které vám předem ani nepřišly na mysl. A tak to nejdůležitější (kromě již výše zmíněného) je najít dobrého trenéra, který alespoň čas od času zkontroluje vaše pokroky a upozorní vás na chyby, které děláte. Já jsem měla to štěstí, že tohle se mi podařilo.
Napsala RNDr. Helena Synková
