Louisiana Catahoula/Australian Cattle Dog

Mantrailing pro pokročilé

Název mého zamyšlení neznamená, že je určeno jen pro ty, kdo jsou již pokročilí ve výcviku mantrailingu (mt), ale hlavně pro ty, kdo chtějí tuto disciplínu využít prakticky, a nejen jako hobby aktivitu pro svého psa (i když na začátku to vlastně člověk vědět nemusí).

Jistě souhlasíte, že věci se dají dělat dobře, méně dobře a také špatně, ačkoliv každý si pod tím představujeme asi něco jiného. Ale pokud máte mt používat jako práci, musíte se to naučit dobře, protože jinak nemůžete uspět.

U nás i v zahraničí existují různé školy a různí odborníci. Výsledky jejich výcvikových metod je ale potřeba posuzovat podle skutečných výsledků, a ne podle toho, jak se prezentují a jak „dobře“ dokážou (nedokážou) vyhodnotit práci jiných. A mezi ty viditelné výsledky počítám nejen počet složených zkoušek, ale i počet ostrých zásahů. Ty ovšem nemusí vždy skončit pozitivním nálezem, nicméně závěry nebo výsledky týmu musí být relevantní pro danou situaci.

Za těch pár let, co se v této oblasti pohybuji, jsem těch odborníků už pár poznala. A nepřestávám děkovat osudu za to, že jsem hned na začátku potkala učitelky, které pro mne našly tu správnou cestu, tj. Stephanii Lang von Langen a Anke Boysen (EALC). O svých začátcích jsem psala zde (odkaz). Tehdy mne ani nenapadlo, že bych mohla mt využít k opravdové práci a hledání ztracených lidí. Spíš to byla zábava pro mne a mého psa. Seven (acd) mne toho naučila hodně a většinu větších chyb jsem si odbyla při jejím výcviku. Nebylo to jen tím, že byla na začátku už hodně dospělá (7 let) a australačka, ale spíš proto, že jsem nechápala některé věci, souvislosti a zákonitosti, které si člověk uvědomuje až časem anebo zpětně. Nikdy jsem si nemyslela, že mohu své zkušenosti předávat jiným a něco je naučit, ale vlastně to není tak těžké v případě, že narazíte na ty správné lidi a psy, kteří vás vnímají, jsou otevření „revolučním“ myšlenkám a dokážou se poučit z vašich rad a zkušeností. Každého však čeká jeho vlastní cesta s jeho psím parťákem, vy je můžete jen pomoci nasměrovat správně.

U svého třetího vlastního vycvičeného psa jsem pochopila, co je hlavním předpokladem, aby byl člověk úspěšný v mt. Vlastně nezáleží na tom, jaké plemeno máte, ale každopádně to musí být pes ochotný pro vás „čuchat“ a ještě lépe, když ho to opravdu baví. Pro praktické využití je lepší mít plemeno, které má i dobré fyzické předpoklady, inteligenci a výdrž. Teoreticky mohou dělat pachové práce asi všichni psi, ale ne všichni to budou dělat pro vás, dobře, zodpovědně, vytrvale a s nadšením. Některé vlastnosti může člověk během výcviku podpořit a vylepšit, ale obecně to nelze dělat bez primární ochoty či chuti psa tuto práci pro vás dělat.

Z mého pohledu je pes důležitá součást týmu, ale teď už také chápu, jak moc důležitou roli hraje psovod a jeho vedení psa. To totiž naprosto určuje, jak dobře (nebo špatně) bude váš tým tuto práci dělat. A je to také hlavní kámen úrazu a neúspěchu. Myslím, že pro psovody je nejtěžší se naučit svému psovi věřit a nezasahovat zbytečně do jeho samostatné práce. Každý chce uspět, a to vede k tomu, že psa manipuluje tak, aby pes za každou cenu hned našel to, co má najít. To ovšem předpokládá to, že vždycky víte, kudy máte jít, a psa tam prostě dovedete. Ano, souhlasím s tím, že při tréninku musí pes vždy najít, aby neztratil motivaci, protože to se mu pak často nestane, že skutečně najde, když hledá v reálu. Nicméně při tréninku si můžeme (nebo musíme) dovolit chybovat – to je totiž pro psa jediný způsob, jak se naučit se opravit a pochopit, co udělal špatně. Je jasné, že v různých stádiích výcviku to budeme řešit různě, jinak u úplných začátečníků a jiným způsobem později, když už pes ví přesně, co má dělat, jen se v dané chvíli rozhodl nesprávně. To jsou chvíle, kdy je velmi důležitá trpělivost a sebekontrola psovoda.

Pokud je to možné, začínám co nejdříve s „blind“ nebo „double blind“ (doprovod ví, psovod neví, nebo oba neví) stopami, protože to je jediný způsob, jak se naučit věřit svému psovi a spolehnout se na něj v situaci, kdy pes ví a vy nevíte nic. Musíte se naučit vyřadit své vlastní představy o tom, kudy stopa vlastně vede, protože pak většinou psa tlačíte jinam, než chce správně jít.

Aby to fungovalo, musí si to člověk se svým psem vychodit – tu důvěru, že pes ví, když vy nevíte nic. Proto je výcvik dobrého mantrailera tak časově náročný. Ale dle mé zkušenosti, to netrvá tak dlouho, jak někteří tvrdí. Moji oba leopardi byli „hotoví“ v ca 3 letech, když jsem začala s ca 6 měsíčním štěnětem, pak už sbírají jen další zkušenosti. Stop si člověk musí nachodit mnoho, různě dlouhých a s různým stupněm obtížnosti a vždy se s obtížností tréninku přizpůsobit svému psovi. Nelze to však moc urychlit tím, že pes dělá stopu 7x v týdnu. Tak to nefunguje. Sama trénuji jedenkrát za 2–4 týdny (někdy častěji, když mám k dispozici figuranty a zajímavé prostředí), někdy mají klid i delší dobu. Na začátku to stačí jedenkrát za 2–3 týdny. To se nejspíš rozchází s představami, které o tom někteří začátečníci mají. Většinou se píše alespoň jednou za týden. Mně se to neosvědčilo, protože pes musí mít čas, aby právě nabyté zkušenosti zpracoval a srovnal si to v hlavě. Pokud je stopa náročnější (ať už délkou, stářím, či prostředím), potřebuje pes důkladný odpočinek, aby se ze své zkušenosti poučil, než začne sbírat další. Myslím, že obecně se hodně podceňuje, jak velkou potřebu spánku a odpočinku psi vlastně mají. Mám teď mladého (necelé 4 roky), temperamentního psa, který nebude sám odpočívat, pokud ho k tomu nedonutím. Jeho normální režim zahrnuje spánek v době, kdy jsem v práci (ca 8 hod.), takže s tím, co spí v noci, je, když přijde na skutečnou práci, jako rybička a 6,5 km dlouhou stopu dá bez velkých známek únavy. Ve chvíli, kdy jsem ho nechala asi 2 týdny „na dovolené“ u synovce, kde mu nebyli schopni takový režim zajistit a tím pádem spal mnohem méně, a pak nás zavolali na zásah, viděla jsem již po ca 2,5 km, že toho má dost. Pak dal s odpočinkem ještě asi dalších 1,75 km, ale i tak to byl poloviční výkon, než na co jsem u něj zvyklá.

Dovolte mi ještě jednu myšlenku na závěr. Zjistila jsem, že největší pokroky dělají majitelé, kteří nemají přemrštěné ambice, jsou otevření novým názorům a zkušenostem, jsou, pokud možno „nepolíbenými“ kynology, ale vnímají dobře svého psa, umí naslouchat dobrým radám a umí se poučit z chyb druhého. Příliš velká „znalost“ kynologické stopařské literatury tady v tomto případě nepomáhá, protože představy některých autorit se neshodují s realitou tak, jak jsem si ji už mnohokrát ověřila sama. „Zkušení“ kynologové nejsou většinou ochotní naslouchat a často zapadnou do své obvyklé rutiny, která je pro mt velmi škodlivá, tj. nevnímají a nerespektují svého psa a nutí ho pracovat podle svých vlastních představ. To je téměř vždy záruka neúspěchu v mantrailingu.