Mantrailing u Paulů
I když se známe už nějakou dobu, nejezdím do těch končin moc často. Tentokrát to ale opravdu stálo za to. Jsem vždycky moc vděčná, když se mám příležitost nechat si připravit stopu od zkušených mantrailerů. Je totiž trochu problém sehnat zkušeného kladeče, který je schopen stopu dobře předem připravit. To Dana a Vít Paulů rozhodně umí a moc jim za to děkuji.
Když se člověk pokročí ze stádia čerstvých, krátkých stop do stádia, kdy je třeba již stopu nejen prodloužit, ale i nechat trochu zestárnout, význam spolehlivého kladeče se ještě zvýší. S tím mám ve svém okolí trochu problém, takže vítám každou příležitost, kdy si můžeme se Seven zkusit něco obtížnějšího.
Taková příležitost se naskytla 9.2.2014, kdy jsem si udělala výlet vlakem do Dvora Králové. Dana mi stopu našlápla ještě před mým příjezdem, takže jsme pak začali asi po třech hodinách. Víťa mi půjčil i GPSku, takže záznam celé akce je naprosto dokonalý, protože mi celou stopu také natočil.
Předem jsme se domluvili, že chci stopu hodně rozmanitou, že uvítám dost přírody (protože tam se zase tak často nedostaneme) a může být i dost dlouhá. Tak se také stalo.
Seven do toho šla jako vždy s chutí, ale byla to nejdelší stopa v jejím životě, takže měla chvíle, kdy se potřebovala trochu odreagovat. To pak chtěla skákat na strom nebo hledat cestou něco chutného. Pravda je, že se ale umí rychle vrátit k práci, takže to její výkon neovlivňuje. Nicméně jsem si uvědomila, že na dlouhé stopě je třeba vést psa přece jen trochu jinak.
V lese nám stopu zkřížilo srnčí, 3 kusy přebíhaly přímo před námi. Myslím, že tohle zvládla hodně dobře, ale fakt je, že ji nemám problém od zvěře normálně odvolat, což je v přírodě samozřejmě výhoda.
Seven rychle pochopila, že ten vzadu za námi (Víťa) ví, kudy stopa vede, takže si ho ve chvílích, kdy si přestala být jistá, že je správně, začala kontrolovat. To je pro ní typické, že pak využije každé pomocné vodítko k tomu, aby dobře splnila svůj úkol. A nespoléhá se jen na svůj čich. Tohle je v jejím případě třeba brát opravdu vážně a klade to také větší nároky na vedení psa. Musím proto dávat velký pozor na to, abych ji ani podvědomě nepomáhala. A každou spornou situaci musí vyřešit sama. Proto někdy ty drobné okliky, které je vidět na záznamu z GPSky. Ale někde to jde i na vrub stáří stopy, která se za ty tři hodiny přece jen změnila.
V lese měla v jednom místě trochu víc problém, ale musela ho vyřešit, protože já jsem zcela záměrně nevěděla, kudy stopa vede. V civilizaci (ve vesnici) měla problém jen ve chvíli, kdy ji nesmírně lákaly odpadky kolem autobusové zastávky, které chtěla cíleně prozkoumat. Naštěstí máme dobře nacvičený návrat k práci, takže tohle je jen krátké odreagování z velmi soustředěné práce.
Takže ještě jednou děkuji a těším se na někdy příště.
Napsala RNDr. Helena Synková
