Mantrailing
Mantrailing - co to vlastně je?
Mantrailing - tento výraz jsem slýchávala již po nějakou dobu od našich německých (případně holandských) leopardích přátel, ale nebylo mi zcela jasné, co to vlastně znamená.
Podle všeho to není klasická "stopa", tj. disciplína, do které se mi nikdy nechtělo. Ta se totiž označuje anglicky "tracking". Mantrailing patří mezi pachové práce záchranářské, protože hlavním objektem vyhledávání je tady člověk. Využívá se tu schopnost psa vyhledávat osoby podle jejich specifického, individuálního pachu. Pes při tom není odkázán výhradně na stopu zanechanou na zemi. Orientuje se převážně podle intenzity individuální pachové stopy, kterou osoba v prostoru zanechá a která se díky podmínkám terénu, počasí a stáří může značně lišit od trasy původní. Při práci je kladen důraz na využití a podporu přirozených instinktů psa s tím, že hlavním úkolem psa je najít hledanou osobu.
Nemám v zásadě nic proti klasickému stopování, při kterém je vyžadována přesnost a psa je k takovému stylu práce nutno vést a naučit ho to. Mám však trochu problém s tím, jakým způsobem se takové věci učí. Nevím, zda vyhledávání granulí, zanechaných ve stopě, nebo boty namazané syrečky jsou tou nejvhodnější motivací k práci a pro hledání člověka. Ostatně nutit svého psa, aby sledoval přesně stopu svého pána, který jde za ním na vodítku, mi připadá také dost nesmyslné. To, že to nesmyslné připadá i řadě psů, je vidět z jejich neochoty brzy takové stopy dělat a ztráty jejich motivace. Možná vám to někdy pomůže najít ztracené klíče nebo zapalovač, ale jinak to asi valný smysl nemá. Hledání stopy cizího člověka je jistě zajímavější, ale k tomu se řada lidí hned tak nedopracuje.
Při výcviku mantrailingu se k hledání cizích lidí dostanete poměrně rychle, ale má to zase nevýhodu v tom, že pak potřebujete spolupracující a ochotné kladeče stopy, kteří na vás někde vydrží čekat. Mně se na tom líbí hlavně to, že pes využívá svůj nos způsobem pro něj přirozenějším a nemusí se to těžkopádně učit. Nicméně je to týmová práce a psovod musí sebe i svého psa naučit její pravidla.
Jak již bylo řečeno výše, k mantrailingu mne dovedly naše německé záchranářky, Anke a Stephanie. Tato disciplína se mi zdála vhodná jako práce pro LC, ale i další plemena, která mají dobrý nos a rádi ho používají. Pes je ve stálém kontaktu se svým pánem, protože pracuje na postroji a dlouhé šňůře, ale přece jen je to samostatná práce, kterou někteří tolik potřebují. Rozvíjí to a upevňuje vzájemnou spolupráci s psovodem a nutí to i majitele naučit se lépe znát svého psa. Předpokladem jsou však dobře nastavené vzájemné vztahy.
Mantrailing má však také svá úskalí a řada protiargumentů milovníků a praktiků klasické stopy má své opodstatnění. I když to na první pohled vypadá, že mantrailing dokáže na nějaké úrovni dělat skoro každý pes, příprava do stádia složení zkoušek (u nás zatím taková zkouška v podstatě neexistuje) nebo skutečné použitelnosti psa v praxi pro záchranářské účely trvá podle zkušených mantrailerů nejméně 2 - 3 roky. Americký mantrailer, Jack Shuler, (jehož do češtiny přeložené články k tomuto tématu najdete na: http://besavej.webnode.cz/clanky-o-plemeni/) říká, že se stalo módní mantrou rčení: „Věř svému psovi“ (má lepší nos než ty). Zkušení ale vědí, že tam chybí slůvko „důvěryhodnému a spolehlivému psovi“. Tu důvěryhodnost je třeba testovat a prověřovat dost dlouho (2-3 roky) a za různých podmínek. A nejde tady jen o schopnosti psa. Mantrailing je týmová práce psa a jeho psovoda a chyby na straně psovoda mohou výkonnost a úspěšnost týmu ovlivnit mnohem více, než se na první pohled zdá. Pokud nemáte schopnost sebekorekce a sebereflexe a postrádáte dobrého trenéra, který vám tu korekci může zajistit, je to běh na dlouhou trať bez zaručeného výsledku.
Mantrailing má řada lidí spojen hlavně s plemenem bloodhound. Rozhodně nechci zpochybňovat jeho vhodnost pro takovou práci – je to plemeno předurčené pro všechny druhy pachových prací, o tom nemůže být pochyb. Nicméně se ukazuje, že pro mantrailing lze použít s úspěchem i jiná plemena nebo i křížence, kteří pro to mají vlohy.
Nevím, zda ACD mezi plemena vhodná pro pachové práce patří, protože pro svou původní práci honáckou nos příliš nevyužívají. Nicméně jsou mezi nimi jedinci, kteří se mohou uplatnit i v tomto oboru, jak ostatně již dokazují ti, kteří mají i nějaké zkoušky v této oblasti.
Mám doma dva zástupce tohoto plemene a je mi jasné, že to jsou opět dva extrémy tak, jako je tomu u těchto dvou i v jiných ohledech. Buzz (pes) je na oči orientovaný honák, který se vždy nejdříve rozhlédne kolem dokola a pak vyrazí tam, kde něco vidí. Jako druhý nejdůležitější smysl používá sluch - to v případě, že pochopí, že vyrazil špatným směrem. Tímto způsobem hledá ztracenou paničku - dost by se naběhal, kdybych mu pak ze zoufalství nedala nějaký upřesňující signál. Seven (fena) se vždy projevovala jako multifunkční jedinec a používala vždy své smysly podle potřeby, i když zrak byl vždy asi ten první. Nicméně když neviděla, tak si radši hned čichla, aby neztrácela čas. Proto jsem si hned od začátku myslela, že mantrailing pro ni může být časem i dobrá zábava a celkem vhodná práce. V jejím případě je však každá práce i dobrá zábava, protože Seven je fena hodně akční a nadaná a dělá všechno s nadšením i ve svém celkem pokročilém věku (což je letos 8 let).
Můj odhad, co se týče mantrailingu, byl správný. Buzz udělal ve svém životě ca 3-4 stopy dlouhé do 50 m a já byla opravdu ráda, že kladeče na konci vůbec našel. Celou cestu jsem ho musela před sebou tlačit a vracet k "práci", kterou dokončil jen proto, že mi chtěl udělat radost. Bylo to trápení pro nás oba. Nejsem si jistá, zda svůj úkol zcela pochopil, a nebo zda to byla jen jeho známá neochota vykonávat takové "práce". Čich má jistě v pořádku, když si čichá hárající fenečky, ale rozhodně to není pes, který rád předvádí to, co umí. On dělá, že neumí nic, aby od něj nikdo nic radši nechtěl.
Seven mne překvapila. Ve srovnání s leopardy mi vždy připadali ACD méně vhodní pro pachové práce. Nicméně jsem to s ní chtěla zkusit a chtěla jsem se něco naučit. Pochopila, o co se jedná, hned na první stopě a s lidmi na jejím konci neměla nikdy žádný problém. I když jsme stále ještě na začátku, myslím, že jí to hodně baví a že začala používat svůj nos více než dříve i ve chvílích svého volna. Zatím jsme stále u stop čerstvých nebo tak 1 hodinu starých a tak do 700 m dlouhých, ale myslím, že pro mne (a snad i pro ni) je nejzábavnější město. A tak mám teď nejvíc starostí s tím, abych nám zajistila vhodné kladeče stopy, kteří udělají to, co od nich člověk potřebuje a vydrží chvíli někde sedět na lavičce, když se vrací např. z oběda. A tak hledáme v Praze 6 kolegy z práce a v Českých Budějovicích kamarády na sídlišti.
